Svícen s oušky

Svícen z lesního historického skla. Lesním zeleným sklem je nazýváno sklo s nazelenalou barvou a bublinkami. Název Lesní totiž zelené sklo dostalo podle hutí , které vznikaly v lesích kde byl dostatek surovin pro tavbu skla a především dřeva na topení ve sklářských pecích. Charakteristický nazelenalý odstín je dán obsahem kysličníku železa obsaženého ve sklářském písku. Jedná se o ruční řemeslnou výrobu a již zmíněné bublinky a mírné nerovnosti dodávají dnes zelenému lesnímu sklu jeho kouzlo dávných časů. Pro repliky historického  lesního zeleného skla jsou typické stopy na dně nádob, které vznikají odloučením od sklářské píšťaly a různé typy dekorů - maliny, štípané nálepy, tažené kapky atd. Ty nebyly pouze zdobným prvkem, ale splňovaly také praktický význam. V českém sklářství dosáhla výroba lesního skla proslulosti zejména ve 14. a 15. století, ale běžně se vyrábělo a používalo až do počátku 18. století. V době největšího používání lesního zeleného skla se stolovalo hlavně rukama a členitý povrch sklenic zaručoval, že sklo v nich neklouzalo. Zelené lesní sklo se i přes svoji zdánlivou křehkost vyznačuje odolností a pevností a při ťuknutí o sebe vydává krásný zvonivý zvuk.